/IVO JIRÁSEK/
V chytře napsaných a důkladně promyšlených textech [1] doc. Jana Slavíka (který se zabývá uměleckou tvorbou v pedagogickém diskursu, a to s hlubokými filosofickými přesahy) jsem se seznámil mj. s termínem „metaforická pravdivost“ [2]. Používá jej pro hodnocení poznatelnosti kreativních a vizuálních aspektů tvorby a edukace, neboť v takových specifických případech jsme svědky významové sítě modifikovaných podobností zobrazení a reality, umožňujících tak interpretaci metaforických podobností, současně s testováním jejich správnosti či pravdivosti. Taková pravdivost samozřejmě není doslovná, ale obrazná, což však neznamená, že vypovídací hodnota metafory je z hlediska poznání pravdy nulová. Naopak: tvrzení „jezero je safír“ je doslovně nepravda, avšak obrazně se jedná o pravdivou metaforu. Na rozdíl třeba od sousloví „jezero je žebřík“, neboť takové tvrzení překračuje hranice výkladové správnosti a dostává se mimo pole významů, jež daný symbol v sobě nese.
Je dobré si tuto vlastnost různorodých metafor uvědomovat, protože se zdá, že s metaforami se při hodnocení života Univerzity Palackého (UP) takřka roztrhl pytel. Jednu z nich – a to s výslovným uvedením, že se jedná o symbolické přirovnání – použil pan rektor na posledním zasedání Akademického senátu Univerzity Palackého (AS UP), když připodobnil proces vzniku Vysokoškolského ústavu Catrin (VÚ) ke komplikovanému porodu, neboť dva soupeři (míněno VÚ a Přírodovědecká fakulta, PřF) jsou v obrácené pozici a při porodu se zaklesli bradami, čímž zapříčinili vážný problém – nejenom pro porodníka. Na této metafoře je však pravdivá pouze ta část tvrzení, která konstatuje závažnou, ba dokonce život ohrožující situaci. Vše ostatní je liché: PřF a VÚ rozhodně nejsou sourozenci, kteří se společně rodí. Nejsou to dvojčata, ale spíše matka (PřF), která byla bez souhlasu znásilněna (předchozím vedením UP) a aniž by se počkalo obvyklého devítiměsíčního zrání, porodník disponující mocí (předchozí AS UP) vzal ostrý chirurgický nůž a nedozrálý plod vyřízl z mateřského těla. Nezralost plodu způsobila komplikace, kdy muselo být novorozeně vloženo do inkubátoru (neplánovaná investice dodatečných 50 milionů nad schválený rozpočet). Ale budoucnost je stále nejistá, protože demokraticky zvolení zástupci chtěli mít už tehdy problém z krku, aby se mohli soustředit na jiná závažná univerzitní témata.
Možná je metafora z oblasti porodnictví méně pravdivá než jiná metafora, nabízející možnost situaci symbolicky zobrazit jako amputaci. Protože de facto se v žádném případě nejednalo o zrod čehokoliv nového integrací výzkumných kapacit, jak předkladatelé nápadu tvrdili, ale o odříznutí části PřF, aby demokraticky zvolení představitelé fakulty nemohli zasahovat do činnosti několika jedinců, kteří se nechtěli podřídit pravidlům (např. univerzitnímu mzdovému předpisu). Ale amputace je asi příliš silná – a tudíž ne zcela pravdivá – metafora: u amputace se předpokládá, že odříznutá část není nadále životaschopná. To zde nikdo neřekl a nechtěl, veškeré zdůvodnění stálo na tom, že každý si bude do budoucna hledět svého. Příhodnější je možná nějaké pomyslné rozdělení organismu na dvě části s pozitivním očekáváním, že obě části přežijí a budou se vyvíjet zdárněji, než se dařilo v původním celku.
Každopádně je poměrně lhostejné, jestli metafora předložená panem rektorem AS UP by mohla být více přiléhavá. Protože symbolických obrazů, před něž je stavěna akademická obec UP, je mnohem více. Zcela jinými imaginativními významy je pak obtěžkáno mlčení. Některé ticho může být úlevné, jiné souznějící. Něco se nedá vyjádřit a pak se má opravdu mlčet. Ale některé pokusy o bezeslovné odhazování podstatných témat do zapomnění jsou trapné a zároveň křičící svou důležitostí. A pokud se jedná o zcela klíčové okamžiky, pak se mlčet nesmí a je nezbytné požadovat vysvětlení. Urputným a vytrvalým dožadováním informací se podařilo kolegům z PřF objasnit jeden ze zásadních okamžiků naší novodobé univerzitní historie. Jedná se o památnou páteční schůzku, která je zaznamenána v zápise [3], poskytujícím nesmírně silné interpretační obrazy. Zastírání, mlžení a mlčení kolem této schůzky lze vnímat jako symbol hanby. Protože jakýkoliv jemnější výraz, kterým by bylo možno popsat podstatu selhávajícího podvolení se pana rektora skupině výtečníků, by byl metaforicky nepravdivý. Hanebnou schůzku si objednala soukromá osoba, žalující UP a požadující po instituci tučné odškodné, se svým právníkem. To by jistě bylo pochopitelné, protože účelem komunikačních setkání může být i vysvětlení vzájemně odlišných postojů. Nikoliv však v tomto případě. Do této soukromé záležitosti strkají nos jiné soukromé osoby, které se však zaštiťují svojí institucionální důležitostí. Někteří členstvím v odborech, a to nejenom VÚ, ale i filozofické fakulty (FF), která s tím nemá mít vůbec nic společného. A aby toho nebylo málo, účastní se i zástupce AS UP (za FF). Cílem nátlaku na rektora je jediný bod: odstranění děkana PřF. Označit takové jednání za mafiánské není zcela přesné, soukromá skupina přece nepožaduje fyzickou likvidaci protivníka, ale pouze vyhazov z práce. Zápis z této schůze je v dané věci naprosto věcný, žádná symbolika umožňující jinou sémantickou interpretaci zde neexistuje. Hanebné mlčení může prolomit nejvyšší orgán, který má plnit zásadní kontrolní roli vůči vedení UP, tedy AS UP. Zdá se však, že volené zástupce akademické obce něco takového příliš netrápí, protože má mnoho jiných bodů k projednání při přípravě zářné univerzitní budoucnosti. Kdo by se hrabal v takové nehezké historii… Pokud se ale nově zvolený AS UP výslovně nedistancuje od této zásadní schůzky deklarací, že člen AS UP nebyl na tuto schůzku senátem nominován (protože v zápisech ze zasedání AS UP nelze nic takového ověřit, avšak v protikladu k tomu je v mailu adresovaném rektorovi jakožto zástupce AS UP na dané schůzce výslovně uváděn – viz [3], s. 7), pak se stává (jakožto instituce, která musí ctít určitou míru kontinuity) spolupachatelem nedemokratického nátlaku. Takto hrubě lobbistické ovlivňování rozhodovacích procesů na UP (navíc v zaštítění se úctyhodnou rolí, avšak bez jakéhokoliv pověření) nesmí vůbec dostávat prostor v demokratickém univerzitním společenství. Bez ohledu na to, co si lhostejná většina myslí o politické kultuře a politologických jemných finesách, měla by se vůči takovým praktikám zcela zásadně vymezit. Pokud to nový AS UP odhodí třeba s banálním, otřepaným a zde již opakovaně použitým postojem, že se to nových senátorů netýká, protože to přece byl ten starý, stává se rovněž spoluzodpovědným za respektování nedemokratických praktik na půdě alma mater. Omluva má svoji cenu a platnost i v pokání za předchůdce, jak je známo nejenom z honů na čarodějnice. Pravda disponuje mnohem vyšší hodnotou, než nepálení si prstů v naivním přesvědčení, že vše nějak vyšumí a na problém se zapomene.
Ale úplně nejzávažnější jsou metafory, které se tak neprezentují. Jinými slovy, měli bychom si mnohem více a podrobněji všímat slovních výpovědí, které se netváří jako obrazové symboly, ale jako pravda pravdoucí, jako přímý popis skutečnosti. Po několika měsících od páteční promlčené schůzky a následné pondělní razantně rychlé výpovědi a odvolání z funkce máme možnost všichni si přečíst „vysvětlení“ [4], proč nakonec pan rektor (poté, co stáhl vyhazov) odvolává i odvolání: cíle bylo dosaženo! Přes rádoby věcný tón tohoto textu je „vysvětlení“ plné obrazných vyjádření: předložení pádných důkazů před soudem komplikujících žalobu = „nekontrolovaně nakládal s daty jiných zaměstnanců fakulty“ (není mi znám jediný případ jediného uniklého mailu – v opačném případě by policie bezpochyby hodnotila celou situaci jinak, než jak ji uzavřela); schůzka soukromé nátlakové skupiny = „V návaznosti na stanoviska interních i externích právníků“ (o zapojení interních právníků asi není sporu, ale že by se přes víkend mohli fundovaně vyjádřit jiní externí právníci, než ti na straně žalobce?); podání výpovědi z pracovního poměru a odvolání z pozice děkana = „učinil všechny nezbytné kroky“ (opravdu byly tyto kroky nezbytné, když byly nakonec vzaty zpět?); pan rektor by už měl rád klid a nechtěl by se k těmto problémům vracet = „se následně věc podařilo smírně vyřešit a vyhrocená situace se uklidnila“ (z dikce interních diskusí na univerzitní platformě žádné uklidnění rozhodně není patrné). Zkrátka, v žádném případě si nemůžeme stěžovat, že by zrovna tento dokument (jistě po důkladné právní konzultaci) byl prost poetického vyjadřování. Rozhodně se nejedná o žádnou věcnou suchařinu.
Srovnáme-li fakta: děkan PřF je osočen, že při obhajobě UP před soudem použil některé maily, které řádným procesním postupem obdržel od vedení UP. Zcela jistě obsahovaly doklady, které by žalobu velmi zkomplikovaly. Proto bylo potřeba záležitost nafouknout a dehonestovat silného odpůrce. Obrazná hrůza, která se na čtenáře valila ze stránek UP i od zaujatých žurnalistů malovala apokalypsu, jak se maily nekontrolovaně šíří prostorem celého světa a ničí obchody s americkou armádou v řádu miliard. Policie nic takového nepotvrdila, děkan je nevinen. Logika faktů by předpokládala nějaké slušné vyjádření ve smyslu: „Vážený pane děkane, je mi velmi líto, do jakých rozměrů se celá záležitost neplánovaně vyvinula. Protože se neprokázalo žádné vaše provinění, hluboce se vám ve jménu UP omlouvám za příkoří, jehož se vám dostalo. UP navrhuje finanční vyrovnání za nemajetkovou újmu, kterou vám způsobila. Rektor UP.“ Namísto toho však čteme, že návrh na odvolání byl vzat zpět. Bohatá obrazová symbolika se však skrývá ve vyjádření pana rektora, že „účelu, který byl mým jednáním sledován, bylo dosaženo“. Pokud bychom zůstali u běžného výkladu slov, pak bychom museli nabýt dojmu, že účelem odvolání je znemožnění řízení fakulty (a účelem výpovědi je zrušení pracovního poměru se zaměstnancem). Toho však dosaženo nebylo, tedy účel k podání výpovědi a odvolání děkana musel být odlišný. Spekulace mohou bobtnat do více i méně metaforicky pravdivých obrazů. Mně připadá jako jeden z možných předpoklad, že účelem mohlo být odstranění pana děkana z role zástupce UP hájícího práva univerzity před soudem v soukromém sporu jednoho ze zaměstnanců. To, co v říjnu mohlo působit jako detektivní fabulace [5] získává dnes, po prošetření policií, po zjištění nezákonného postupu rektora prokázaného dalšími orgány a po celé řadě dalších úkonů, včetně zpráv interních i externích auditorů, podobu pravdivého popisu. A to pravděpodobně nejenom metaforicky pravdivého. Protože děkan PřF roli obhájce práv UP před soudem vykonával svědomitě a zdá se, že i úspěšně (doklady z emailů svědčících o domluvě žalobce s předchozím rektorem [6]), musely být předložené důkazy znevěrohodněny. Což se stalo. Přiznám se, že moc jiných variant, jakého jiného účelu mohlo být jednáním pana rektora dosaženo, mě nenapadá. Pokud bylo účelem odvolání něco jiného, než odvolání samotné (jak „vysvětlení“ deklaruje), měl by to asi pan rektor objasnit přesněji, protože první pokus se i přes značnou časovou prodlevu moc nepovedl a zadává mnoho dalších otazníků řešitelných toliko spekulacemi. Přitom na mě osobně pan rektor působí jako hodný člověk, který nechce nikomu ubližovat. Věřím mu jeho lidský zájem na opravdovém urovnání sporu a na zklidnění situace. Ale v některých momentech není řešením očekávání zlaté střední cesty nebo přešlapování v naději, že zanícený vřed se tak nějak sám vyčistí. Přece už v knize knih je psáno: „Vaše slovo buď `ano, ano – ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ Bylo účelem odvolání děkana jeho odvolání z funkce? Ano, nebo ne? Bylo podáním výpovědi téže osobě zrušení jeho zaměstnaneckého poměru? Ano, nebo ne? Ani jednoho takto definovaného účelu nebylo dosaženo. Co tedy přesně bylo důvodem k podání výpovědi a odvolání z funkce? Vachrlaté přesvědčování, že cílů v této speciální operaci bylo dosaženo, působí velmi nevěrohodně. Že pan rektor umí rázně říznout a zasáhnout vůči jedné straně sporu, to prokázal (za podpory vlivné nátlakové skupiny) u kroků vůči děkanovi PřF. Teď se to ukazuje jako špatná pohádková volba: odvolávám, co jsem odvolal. Rád bych doufal, že stejnou razanci projeví u ochoty realizovat i doporučení externích auditorů, ať už se tito přikloní k variantě 3, nebo 4 [7], jakožto nejvýhodnější pro UP. A to bez ohledu na očekávatelné napadání z podjatosti, jak zástupci VÚ již deklarovali na AS UP.
DŽurnál byl v časech svého počátku označen za „žumpu“. Pokud si vzpomeneme na letité přirovnání připodobňující tuto jímku k učitelkám, poznáme, že tato je buďto vyčerpaná, nebo nas*aná. Mohlo by se zdát, že tomu napomáhají i argumentačně na jednu stranu zaměřené příspěvky naštvaných jedinců. Jenomže po stížnostech, že se jedná o názorovou manipulaci, byla založena platforma vnitřní univerzitní reflexe, aby dostaly prostor všechny strany sporu. A hle: i zde opět převažují příspěvky podporující PřF. Ve výrazné menšině se objevují snahy o obhajobu postojů VÚ, občas i ze strany FF, ale ostatní mlčí. Není to nic převratného, aktivní je vždycky jenom menšina. Jaký je však názor většiny akademické obce? Metafor máme na výběr přehršel: nejenom nas*anost či vyčerpanost, ale také tichý souhlas, nezájem či lhostejnost. Na to, co by asi bylo nejžádoucnější, totiž spokojenost, to v danou chvíli úplně nevypadá…
[1] např. Slavík, J. (1997). Od výrazu k dialogu ve výchově: artefiletika. Praha: Univerzita Karlova.; Slavík, J. (2001). Umění zážitku, zážitek umění: teorie a praxe artefiletiky, 1. díl. Praha: Univerzita Karlova.
[2] Slavík, J., Chrz, V., Štech, S. a kol. (2013). Tvorba jako způsob poznávání. Praha: Karolinum.
[4] https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/rektor-up-vzal-navrh-na-odvolani-dekana-kubaly-zpet/
[5] https://www.dzurnal.cz/index.php/2022/10/07/vypoved-podle-gardnera/
[6] https://files.upol.cz/sites%2Fpub%2FPubDAO%2FZapis%20AS%20UP_2022-10-19.pdf viz zejména s. 6
[7] https://files.upol.cz/sites%2Fpub%2FPubDAO%2FUsneseni%20AS%20UP%202023-06-21.pdf