/JOSEF TILLICH ml./ Spectabilis, vážený pane děkane, vážení členové akademické obce a hosté, milé dámy a pánové,
v těchto dnech slaví PřF UP 70 let od svého vzniku. A je až symbolické, že součástí oslav je odhalení pamětní desky RNDr. Josefu Tillichovi, který s ní spojil celý svůj pracovní život. Nastoupil na tehdy ještě novou fakultu na místo asistenta v roce 1959 jako absolvent oboru obecná fyzika na brněnské, ještě Masarykově univerzitě a do penze odešel po obdivuhodných 50 letech v roce 2009 z místa odborného asistenta, tedy z pracovní pozice jen o málo se lišící od té, v níž začal.
Dovolte, abych krátce zavzpomínal na některé chvíle tatínkova profesního života, jak jsem je vnímal v 70. a 80. letech jako chlapec a později jako mladý muž. První vzpomínky jsou na dlouhé chodby v budově na Vídeňské ulici naproti parku. Zde sídlila katedra optiky, optoelektroniky a jemné mechaniky, kde byl tatínek pracovně zařazen (vyučoval teoretickou mechaniku a speciální a obecnou teorii relativity). Stále vidím tiché chodby s řadami mohutných bílých dvojkřídlých dveří, na stěnách a po bocích pak ve vitrínách a vývěskách skleněné hranoly, čočky a optické přístroje. Po příchodu do tatínkovy pracovny byl cítit cigaretový kouř. Ano, byla to dnes už nepředstavitelná doba, kdy se na pracovištích ještě běžně kouřilo. Tatínek sice nekouřil nikdy, ale jeho tehdejší spolupracovník byl naopak silný kuřák, a ačkoliv v pracovně nekouřil, bylo vše řádně načichlé. V této tatínkově pracovně také byl svého času napíchnutý telefon, to když se StB zajímala o jeho jogínské aktivity. Estébáci tatínka několikrát vyšetřovali a přidělili mu celkem vtipně krycí jméno Nirvána, o kterém ovšem neměl tušení, protože vždy zůstal jen prověřovanou osobou a nikdy se nestal tajným spolupracovníkem StB. Byl velmi rád, že mu to naštěstí ani nikdo nikdy nenabízel, říkal, že neví, zda by tváří tvář výhrůžkám obstál.
V nehybných 80. letech byl tatínek hlavním autorem Slovníku školské fyziky, který později získal cenu Českého literárního fondu. Dodnes si pamatuji, jak jsme měli po celém bytě vyskládané stovky nastříhaných lístečků se slovníkovými hesly, která bylo třeba sestavit podle abecedy, protože osobní počítače byly tehdy pouhým snem… V době revoluce v listopadu 1989 nastal v tatínkově životě obrat. Jako jeden z prvních pedagogů na Přírodovědecké fakultě se přidal ke studentům. Zpočátku přemáhal obavy, vzpomínám si, jak přišel v pondělí 20. listopadu odpoledne domů s trikolórou na klopě a řekl nám, že pokud to nevyjde, půjdeme asi všichni k lopatě. V pondělí ráno totiž přišli studenti na tatínkovu přednášku jako obvykle (přednášky byly tehdy povinné) a obě strany ve velké nejistotě napjatě očekávaly, co se bude dít a zda se bude učit. Tatínek pro jistotu tedy předem otevřel všechna okna dokořán, načež řekl: je tu zima, dnes to rozpustíme. Pak se společně se studenty vydal na shromáždění akademické obce UP ve sportovní hale na Lazcích. Cestou mu studenti připnuli na klopu onu trikolóru a večer se náš tatínek objevil i v Televizních novinách, jak přichází ke sportovní hale, jasně rozpoznatelný. Karty byly tedy rozdány. Dnes to tak již nevypadá, ale první revoluční dny byly plné nejistoty, kam se situace vyvine a jak všechno dopadne.
Tatínek neměl vědecké ambice, byl především laskavý pedagog. Sám přiznával, že v oboru teoretické fyziky přispěje k význačnému novému poznání většinou jen několik výjimečných lidí na světě a ti ostatní jsou rádi, když to vůbec pochopí. Pamatuji si, jak zajásal, když se dozvěděl, že někdo popsal tzv. kvantový Zenonův efekt, spočívající v tom, že chování některých částic je ovlivněno už jen tím, že jsou pozorovány. Příliš jsem to nechápal, tatínek mi však vysvětlil, že ovlivnění pozorovaného jevu samotným faktem, že je někým pozorován, by mohlo být třeba klíčem k tomu, že například experimenty s mimosmyslovým vnímáním (telepatie a jasnovidnost ho vždy zajímaly) nikdy nebyly spolehlivě potvrzeny – nabízela by se totiž možnost, že pokud byly tyto paranormální jevy sledovány vědci, kteří věřili v jejich existenci, byly potvrzeny, zatímco při zkoumání vědci z tábora pochybovačů či odpůrců nikdy potvrzeny nebyly. Zda by Zenonovým efektem mohly být vysvětleny i některé odchylky v mössbauerovských spektrech, která jsou v posledních letech na olomoucké univerzitě populární, o tom se ovšem tatínek nezmiňoval…
Budu končit. Když jsme se jako rodina krátce po loňské tatínkově smrti dozvěděli, že by mu Martin Štainer s dalšími přáteli chtěl nechat vytvořit pamětní desku a umístit ji na PřF, byli jsme překvapeni. Přece jen to bylo dosti krátce po jeho odchodu, není to trochu předčasné? Prostě jsme se ostýchali, našeho tatínka jsme znali zblízka jako laskavého člověka s klady i zápory, které má každý z nás. Brzy jsme však pochopili, že asi nemáme právo bránit těm, kteří měli našeho tatínka rádi a hodně pro ně znamenal, aby ho uctili tímto způsobem. Když jsme pak četli některé vzkazy a vzpomínky těch, kdo na zhotovení pamětní desky přispěli, opět jsme zjistili, jak moc se tatínek otiskl do životů a srdcí druhých lidí.
Dovolte mi tedy, abych vyjádřil jménem celé naší rodiny velkou vděčnost Martinovi Štainerovi a jeho přátelům, mistru Surmovi, panu děkanovi Kubalovi, všem dárcům i všem ostatním, kdo jakkoli přispěli k dokončení tohoto díla. Děkujeme. Přírodovědecké fakultě pak přejeme nerušený rozvoj ve službě poznání i mladým lidem tak, jak o to tatínek celý život usiloval.
Josef Tillich ml.
absolvent UP, nyní lékař ve Veselí nad Moravou