/IVO JIRÁSEK/
Dnes jsem souhlasil s podáním návrhu kandidáta na funkci rektora UP na období 2025-2029. S mým jménem v roli navrhovaného. Je to troufalé, není-liž pravda?
Navrhovatel hned v úvodním oslovujícím mailu pravdivě dedukuje: „možná se nad tím návrhem upřímně zasmějete“, ale přesto se na mě s touto neobvyklou výzvou obrací. Ano. Doznávám, že jsem se nejdříve rozesmál: já?? Nevím, co by se honilo hlavou vám v momentu přijetí takového mailu, ale mně v tu chvíli přepadaly naprosto jasné protiargumenty, negativa a důvody, proč jednoznačně odmítnout: nejsem typ manažera, natož člověka, který to umí s penězi, nebaví mě ceremoniální vystavování se, nepohybuji se v akademické politice a navíc teď žiji docela v příjemném osobnostním nastavení. Proč si to komplikovat? Ale raději jsem neodpověděl hned a nechal jsem si to nějaký čas projít hlavou, abych nejednal emotivně, jak je dnes obvyklé. Rozmyslu máme zapotřebí v takových momentech více než facebookového lajkování či hejtování. Podnikl jsem tedy několik konzultačních schůzek a zkusil si urovnat prvotní ideje. A dnes jsem souhlasil. Proč? Ještě nedávno jsem prohlašoval, že bych do toho nešel ani za nic. Přestože jsem tímto směrem vůbec nemířil, přestože ostatní kandidáti mají nejenom vyprofilovaný program, ale také již dopodrobna vypracované PR materiály, speciální webové stránky s barevnými obrázky a seznamují se svými tezemi nejrůznější orgány, zástupce i spolky akademického života. Předně: vážím si každého kandidáta, všech osobností, ochotných převzít na svá bedra zodpovědnost za blaho a růst univerzity. Navíc vstupuji opožděně do volebního klání s přesvědčením, že volební teze se budou z veliké části tematicky prolínat a že bychom v nich nalezli relativně malé rozdíly, protože současné problémy jsou zcela zjevné. A přesto ve mně sílí dojem, že určitý postojový odstín v dosud předložených deskripcích chybí.
Přistihl jsem se totiž při vědomí, že mi některé věci na UP opravdu nevyhovují. A že jenom kritizovat nestačí, neboť je to až příliš laciné. A když se úvaha překlopila do otázky, zda vůbec mohu něco nabídnout, musel jsem si odpovědět, že bych se dokázal vůči některým tématům ideově vymezit. Považuji za správné, aby člověk, je-li s něčím nespokojen, navrhl alternativní řešení. Navíc si jsem jist, že výhra v této soutěži znamená poctu, ale prohra neznamená hanbu. A tak dnes poprvé veřejně oslovuji akademickou obec UP v roli navrhovaného kandidáta na rektora. Za tuto výzvu děkuji a přijímám ji s pokorou.
Pokud více kandidátů veřejně představí své plány a náměty na chod univerzity, je to pro kultivaci diskuse bezpochyby pozitivní. Třeba se objeví ve veřejném prostoru něco užitečného, co případně dokáže velkoryse převzít a realizovat úspěšný kandidát. Lákavá je i představa, že by se podařilo vytvořit tým lidí z různých fakult, s rozmanitými názory a různorodým hodnotovým zakotvením. Do týmu bych si vybral osobnosti schopnější, než jsem já a zejména s odlišným úhlem pohledu. Názorové půtky ve prospěch univerzity bych podstupoval rád, s nadšením a vášní. Vyrůstal jsem v kultuře otevřené kritiky a upřímné zpětné vazby v prostředí Prázdninové školy Lipnice a dodnes jsem přesvědčen, že názorová jednobarevnost škodí. Názorové střety, souboje a ideová klání podstupovaná v týmu vedení UP by napomohly vytříbení finálního názoru, předkládaného Akademickému senátu UP.
O co se opírám při formulování základních tezí, to je zejména hodnotový a postojový rámec, který je vždy fundamentem pro konkrétní činnosti a preferované aktivity. Neumím jej předložit jinak, než v oponentuře k excesům, které vnímám ve způsobu vedení UP v posledních letech. Palčivý nesouhlas se přetváří do tří formulovaných idejí:
1. Demokratický styl řízení – vzpomínka na mnichovanský způsob rozhodování z pozice většího a silnějšího budiž mementem. Dokážeme se shodnout a horlivě zastávat názor, že rozhodně není správné, aby ruská agrese utrhla kus Ukrajiny. Když se však odtrhne kus fakulty bez jakéhokoliv ohledu na volené představitele této jednotky, ledabyle mávneme rukou, že ve jménu ideálu růstu někdo musí podstupovat oběti. Takový přístup nemá na univerzitě co pohledávat. Stejně jako tragikomické epizody hodné pohádkového rčení „odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil“ nejsou důstojným, nýbrž ukvapeným krokem zasahujícím hluboce do života druhých. Rektor není ředitelem, ale iniciátorem chystajícím podklady pro rozhodování senátu. Chápu tuto roli spíše v modu služby než managementu, protože pro přímé řízení chybí zřetelné pravomoci: o všem podstatném rozhoduje senát, nikoliv vedení. Slovo služba však může znít i hrdě a sebevědomě. Toto slovo označuje nejenom slouhu a služebníčka, ale také ministra a ministranta. Do služby pro univerzitu jsem ochoten dát síly svého těla i ducha, způsob mého vůdcovství bych považoval spíše za nenápadný. Důraz a akceptace demokratického způsobu rozhodování souvisí právě se službou při naplňování základní ideje univerzity, již ctím. Pokud se nezmění VŠ zákon v přiznaných kompetencích, musí rektor akceptovat svoji roli vymezenou stávajícím zákonem, nikoliv aktivisticky překračovat její meze.
2. Etický rámec – druhá neblahá vzpomínka se týká disrespektu vůči práci etické komise, s důsledkem rezignace jejího předsedy. Univerzita není a nesmí být místem, kde je mravní bída přípustná. Všichni jistě slyšíme apel na excelenci, výkon, vědecké metody zkoumání, racionální diskurs rozpravy. Souhlasím. Ale pouze s přiznaným pozadím, že před toto všechno je nutné vytknout morální imperativ. Protože i Josef Mengele byl vědcem, respektujícím tehdy platné vědecké otázky a vědeckou metodologii, byl úspěšným experimentátorem a vzdělanou osobností s doktorátem z filosofie i medicíny. A přesto rasovou teorii, na níž Anděl smrti své vědecké poznatky budoval, ani výsledky jeho vědecké stáže v Osvětimi nedokážeme akceptovat a hodnotit jinak, než jako sadismus. Nemyslím si, že by něco tak odpudivého hrozilo na UP, ovšem měli bychom více vnímat i mnohem jemnější morální nuance hodnocených aktivit, když argumentujeme mimořádnou koncentrací intelektuálního potenciálu. Protože ďábel se skrývá v detailu a proto nesmíme opomíjet nezbytnost etického podloží jakékoliv vědecké i pedagogické práce.
3. Smysluplnost činností – předchozí dva body by měly být zárukou, proč se neutopit v namáhavém, avšak samoúčelném dění. Rád bych se zasadil o to, abychom náměty ke změnám a rozvoji v oblasti vědy a výzkumu, stejně jako v pedagogické činnosti, poměřovali kategorií smyslu. V propojení s etickým podložím a demokratickými způsoby přijímání rozhodnutí by se tak Univerzita Palackého mohla stát lepším místem k životu a práci.
Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto tři principy představují pohodu, klid a statické vyčkávání, tedy samospád dění bez vědomého ovlivňování. Naprostý opak je pravdou. Chtěl bych napomoci opětovnému zvýšení prestiže naší alma mater. Mé dosavadní zkušenosti zcela jasně deklarují, že prestiž nelze zvýšit jiným způsobem, než tlakem na kvalitu. A kvalitu nejde podpořit jinak, než náročností. Jsem náročný na sebe i na kolegy a dá se tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že bych byl náročný i tam, kam dosáhne funkce rektora. Protože náročnost přitahuje ty nejlepší.
Chápu, že toto ideové zakotvení není dostačující pro úplnou představu o možném konkrétním konání a jedinečně osobnostním způsobu zastávání nejvyšší univerzitní funkce. Více však v tuto chvíli na srdci nemám, a proto ani nedokážu vyslovit – a je plně na vás, s jakou mírou vstřícnosti či nesouhlasu můj avizovaný krok přijmete.