/TOMÁŠ MATYS GRYGAR/, Ústav anorganické chemie AVČR
Loni koncem roku narazila kolegyně na to, že nemůže do svého každoročního hodnocení akademických pracovníků uvést práci, kterou jsme publikovali v časopise Environmental Science and Pollution Research (ESPR), protože časopis oficiálně ztratil impaktní faktor. Společnost Clarivate, která IF počítá, totiž časopis vyhodnotila jako problematický, a to spolu s několika dalšími v oblasti environmentálních věd (Chemosphere, Science of the Total Environment a možná i další). V roce 2024 vyšlo v ESPR 192 sdělení o retrakci publikovaných článků, zřejmě jako součást snahy časopisu získat zpátky kredit – i když měl v posledních letech ESPR přes 5 tisíc publikací ročně, tento počet retrakcí je vysoký. Na vědeckých fórech bylo možné najít k ESPR informace o důvodech jako „citation manipulation“ a „paper mill„. V únoru 2025 situaci komentoval v redakčním materiálu šéfredaktor ESPR a potvrdil tyto dřívější informace.
Už před více než deseti lety varovali odborníci, že dojde ke kolapsu tradičního recenzního řízení v důsledku rychlejšího růstu počtu rukopisů než počtu schopných recenzentů. Ale je to vážnější: nové závěry se tvoří rychleji, než se stíhají včerejší a předvčerejší závěry ověřovat. Když se k tomu přidají nekalé praktiky při publikování (viz příklad ESPR), je to už úplně špatné. Znamená to, že nestačí, že někomu vyšla publikace v solidním časopise (jakým ESPR až do loňského konce léta byl anebo tak alespoň působil), ale že je třeba si ji přečíst a mobilizovat (kritické) myšlení, než ji člověk vezme vážně. Loni na podzim už jsem měl za sebou několik let úvah, proč v mém oboru roste podíl „špatných publikací“. Problém časopisu ESPR ukázal, že jsem „neslyšel trávu růst“, ale že je to hmatatelný problém.
Roky se zamýšlím nad tím, proč vycházejí recenzované vědecké publikace, které obsahují chyby a nevalně podložená smělá tvrzení. Nejsem teoretik přírodních věd nebo filozof, narážel jsem na nekvalitní publikace při rešerších, někdy při psaní recenzních posudků na rukopisy publikací. Psal jsem někdy dokonce jejich autorům emaily s dotazy, jak to mysleli, obzvlášť, když se ta smělá tvrzení týkala problémů, které jsem řešil. Napsal jsem do vědeckých časopisů pět kritických komentářů, které standardně procházejí recenzním řízením, takže obsahují argumenty a ne pomluvy, a mohl jsem si přečíst reakce autorů. Pídil jsem se po příčinách záplavy až příliš smělých publikací na jednom univerzitním pracovišti, kde takové publikace vznikaly dost systémově. Došel jsem k několika závěrům, které možná každý vědecký pracovník zná nebo tuší.
Dnes je snazší výsledky získat, než je pochopit. Na to druhé ani nebývá dost času. Tlak na publikování a odměny za ně jsou skutečně motivační, hodně publikací tvoří nezkušení doktorandi metodou napodobení (fake it till you make it), publikace nefungují primárně jako nadšená sdělení o novém objevu, nýbrž jsou podmínkou pro získání titulů, důkazem vyřešení projektu nebo podkladem pro žádost o odměnu. Po doktorandech se chce víc samostatnosti než dříve, vedoucí na ně mají méně času, ale obecně dnes mají lepší pracovní podmínky než kdykoli dřív, takže to technicky dokážou. Často se mi stává, že napíšu-li autorům letošních nebo několik let starých publikací nějaký dotaz, dozvím se, že práci dělal student, který už na pracovišti není, nebo se mi email korespondenčnímu autorovi vrátí jako nedoručitelný. Pamatuju si, že v 90. letech korespondence s autory i starších článků ještě fungovala.
Dosud se domnívám, že náprava by měla začít „zdola“. Že by se práce nevalné kvality měly korigovat hned na počátku, v místě (na pracovišti) a v době vzniku rukopisů debatou s autory, jejichž vedoucí nebo mentoři ovšem nemají vždy čas a většinou nechtějí nic řešit. Rostoucí tlak na korektnost a nekonfliktnost ale dovedla akademická pracoviště k potlačení chuti diskutovat či řešit ožehavé otázky. Vyznamenání doktorandům i postdokům jsou mnohdy jen za počty publikací. „Kafemlejnek“ ve vědě byl sice oficiálně zrušen, ale stejně jsou v jeho stylu rozdělovány finance uvnitř institucí a hodnotí se jednotlivci. Tak kdo by si pálil prsty diskusí. Já to zkusil a mohu se podělit o zkušenosti. Když jsem narazil na nedostatky v práci doktorandů na svém pracovišti, začal jsem se vyptávat, jak to bylo myšleno, sepisoval jsem argumenty, psal jsem maily, ptal jsem se, vysvětloval jsem, proč se mi něco v jejich práci nezdá. Připravil jsem na doktorandský seminář v roce 2022 přednášku na téma, jak vznikají chyby v publikacích z mého oboru a na co si dávat pozor – s příklady z konkrétních publikací s argumenty. Chtěl jsem, aby bylo patrné, že když mluvím o chybách, nejde o mé dojmy ale o fakta (příklady lze nalézt zde a zde). S přednáškou jsem si dal dost práce, dal jsem ji předem přečíst několika erudovaným kolegům, poslal jsem ji autorům, o nichž jsem se domníval, že by jim argumenty v ní mohly něco osvětlit. Chtěl jsem, aby se kriticky diskutovalo a další práce nás všech byla pak lepší než dosud.
Nejčastější reakcí byla kritika, že si dovoluju něco říkat, psát, hodnotit. Nakonec jsem část těchto svých aktivit našel v poněkud neobvykle formulované podobě na seznamu prohřešků ve výpovědi z pracovního poměru na FŽP UJEP s překážkou na straně zaměstnavatele, tj. se zákazem vstupu na pracoviště, komunikace se zaměstnanci a studenty a zákazu práce (přednášky, cvičení, vedení kvalifikačních prací, práce na univerzitním projektu). Celá snaha o kritickou diskusi je ve výpovědi převedena do osobní roviny, jako bych snad tuto snahu projevoval jen u některých lidí. Znalci říkají, že jsem použil špatnou formu komunikace, prý už to bylo „za hranou“, jak se dnes říká. Jenže ono to někdy jinak nejde. Moje dnešní zkušenost je, že kdo dělá chyby, ten o jejich nápravu po jemném upozornění rozhodně nezatouží. Takže tedy se diskuse na pracovištích stanou tabu?
Během svého života jsem zažil vzestup optimismu, že věda je klíč ke všem dveřím, kterými máme jako celá společnost procházet. Do vědy to přineslo mnoho prostředků a vytvořilo nebývalé možnosti k práci. Zažíváme historicky bezprecedentní možnosti sdílet informace a svobodně bádat. Z vědy se stalo řemeslo. Do toho přichází příslib dalšího zvýšení výkonnosti autorů rukopisů – AI. A zřejmě proto čelí vědci zcela novým a pravděpodobně nečekaným výzvám – například jak se má chovat člověk, který publikoval v domněle solidním časopise, který najednou nemá IF. Nebo jakou váhu má počet publikací v CV k získání vyšší kvalifikace? A to dilema nejpalčivější – může se ještě ve vědě diskutovat?